rok 2011 "Mezi zlatokopy"

      Krásno  30. 7. - 6. 8. 2011

  Zhodnocení hlavase

Jídelníček

sobota:

večeře: Jackovo past

neděle:

oběd: Zlatý nuget s poklady země

večeře: Klondajský písek, těstoviny

pondělí:

oběd: Podešev s polární září

večeře: Suchary s máslem

úterý:

oběd: Rosomákův lůj

večeře: Medvědí střívka

středa:

oběd: Svačina ze železné zásoby

večeře: Křepelka s vločkami

čtvrtek:

oběd: Zelenina úplně na placku

večeře: Zlatokopův sen

pátek:

oběd: Muflon, plody lesa

večeře: Veselice

sobota:

oběd: Poslední nářez

Až se vrátím - tématická píseň

1.               

Na dalekou cestu za nadějí se dávám
na Klondike až k Yukonu namířeno mám
čeká mě smrt, anebo bohatství a sláva
Aljaška je drsná, dlouho budu tady sám

ref.             

Až se jednou lásko vrátím
zlatý kamení ti k nohám dám
až nám jednou svitne šťastná hvězda
na cestu k domovu se pak rychle vydám
jestli mě rozsápe vlčí smečka
a moje cesta bude zbytečná
už nikdy neuvidím tvojí krásu
nezapomeň na mě a buď statečná

2.                

Pustina nehostinná, skála proti skále
mnoho dalších tady hledá ten svůj velkej sen
modlím se k bohu, modlím se neustále
věřím, že jednou musím být už vyslyšen

ref.             Až se jednou…..

3.               

Možná tu naleznu smrt,možná se vrátím
Sem tady hodně dlouho snad stovky dní
Možná tu naleznu smrt,nikdy se nevzdám
Víra a naděje umírá poslední

ref.              Až se jednou ….

sobota 30. července

Největší změnou v našich dosavadních táborových zvyklostech byla přítomnost budovy. S tím bylo spojeno několik dalších novinek. Poprvé jsme na tábor nejeli vlakem ze Stříbra, ale rodiče svá dítka vezli až na místo konání auty. Také proto, že Krásno není zase až tak daleko a hlavně je tam hodně špatné spojení.

Já byl na místě první, před dvanáctou hodinou dopoledne. Pršelo jako z konve a ten den již nepřestalo. Jakmile jsem převzal objekt od majitele, začali přijíždět ostatní. A pak už to šlo ráz na ráz. Zabydlování se v pokojích, loučení s rodiči, seznamování se s novými přáteli, apod.

Po důkladném ubytování se, jsme se všichni sešli v jídelně – společenské to místnosti. Všichni ode mne slyšeli, co smíme a co je naopak zakázané – toho je vždycky víc. Po malé svačince jsme začali hrát první hry, takzvané seznamovačky.

Ze židlí jsme udělali kroužek, každý dostal své číslo a jeden dobrovolník zůstal uprostřed s šátkem na očích. Tento odvážlivec vyřkl vždy dvě čísla a měl za úkol, poslepu samozřejmě, chytit někoho z této dvojice, jež si musela vyměnit místa. Byl-li někdo chycen, měnil si s nešťastníkem  uprostřed roli a znovu vyvolával čísla.

Následovala hra koště, kdy člověk uprostřed řekne něčí jméno, pustí koště a doufá, že jmenovaný ho nestihne chytnout dříve než dopadne na zem. V takovém případě si měnili úlohy.

V další hře si každý vylezl na židli. Naším úkolem bylo seřadit se podle nejrůznějších kritérií. Abecedně podle jména, podle věku, výšky, na střídačku-dívka, kluk. Kupodivu ze židle nikdo při přesouvání nespadl.

Následovala hra kufr, podle televizní předlohy, upravená pro naše potřeby. Vedoucí měli za úkol v prvním kole slovně opsat své skupině slovo, které všichni viděli nad jejich hlavami. V druhém kole slova předváděli pantomimicky. Jen o fous vyhrála skupina, které jsme předváděli já s Peťkou. Tato skupina si mohla vybrat ze tří obálek-kufrů, v kterých byla uložena peněžní hotovost. Účastníci tak poprvé viděli peníze – Alasky, o které od té doby neustále usilovali. Peníze si rozdělili a každý je pak přinesl do svého družstva.

Zatímco jsme si takto hráli, venku vesele pršelo a kuchařky se činili v kuchyni, aby nám po skončení kufru mohli předložit špagety.

Po nich byli na programu chvály a první večerní slovíčko – biblické zamyšlení, které pro nás měl vždy připravené Petr Bača. Vždy se zamýšlel na jedním podobenstvím. Podobenství je nějaký příběh, který přibližuje a připodobňuje nějakou věc, kvůli tomu abychom snadněji pochopili a něčemu se naučili. V sobotu to bylo podobenství o pokladu ukrytém v poli (Matouš 13;44). Uvažovali jsme nad tím co v našem životě má největší hodnotu, co je naším pokladem. Jestli je to nějaká věc – počítač, televize, mobil, hra nebo je to vztah s rodiči a přáteli nebo ta největší hodnota našeho života a největší poklad je vztah s Bohem skrze Pána Ježíše Krista.

Nu a na úplný konec byl nachystán úvod do táborové hry. Informace o Aljašce, Klondiku, zlaté horečce, apod.

neděle 31. července

Stalo se už zvykem, že každé ráno před rozcvičkou se vedoucí scházejí k modlitbám. Tak i tento den tomu nebylo jinak. Při pohledu z okna mi do smíchu moc nebylo – pršelo. Měl jsem v hlavě jasný plán co chci, aby se dělo: „Navrhuji, abychom děcka nechali spát a nebudili je na rozcvičku. Venku stejně prš…“

Mája: „Nepřichází v úvahu.“

Miška: „Cože? Ty je chceš nechat spát a odpustit jim rozcvičku?“

já: „Vždyť venku prší.“

Mája: „No a co!“

Milan: „To je hrozný, jak nám ten hlavas zestárnul a zlenivěl. Já už s ním na tábor příště nejedu.“

Iveta z kuchyně: „Tohle by se na minulých táborech nestalo.“

já: „Vždyť tam prší, zmokneme jako psi.“

Mája: „No a?“

Ara: „Tak jak? Mám to budit?“

Mája: „Jasně.“

Ara tázavě kouká na mě. Já v bezradném gestu kývám na souhlas a s povzdechem dodávám: „Jo, pískni to. Jdu si pro pláštěnku.“

Rozcvičku měla Markéta. Probíhala v parku za kostelem. Po rozcvičce měli vždy následovat hry, které jsem měl připravené a které měli zpestřit prachsprosté cviky. Dnešní den nenásledovali, tedy ne ode mne. Byl to můj osobní protest, nesouhlas s rozcvičkou v dešti. Hrála se tedy jen honička ve dvojicích, kterou organizovala Mája, jež rychle pochopila, že ode mne se toho v dešti moc nedočká.

Po snídani následovalo jako vždy ranní ztišení. Dnes to byla Markéta, která se s námi podělila o úvod k ranním modlitbám.

Venku přestalo pršet, alespoň na chvíli. Šli jsme tedy do parku, abychom zde sehráli první hru, která se už hrála v táborových týmech. První hru s Aljašskou tématikou. Hra nesla název „Seznam potravin.“ Na dvou stromech nahoře v parku byli přišpendleny papíry s podrobným seznamem věcí, které musel každý zlatokop mít s sebou, když překračoval kanadskou hranici. Skupiny byli dole u kostela a po jednom vybíhali nahoru a po paměti tyto položky ze seznamu co nejvěrněji přenášeli. Pořadí po složitém obodování dopadlo následovně: zelení, žlutí, modří, červení.

Chyběla nám hodina do oběda, tak jsme rozjeli další hru, kterou nám počasí dovolilo. Začali jsme stavět lodě, potřebné pro zdolání Yukonu. Skupiny dostali parametry, které lodě museli mít. Lodě se dodělávali a vylepšovali ještě během poledního klidu. Po něm se šlo do akce. Byl před námi nejprve závod lodí a poté překonání hrůzných peřejí. Závod lodí probíhal na náměstí. Protéká zde místní historická stoka (kanál). Na znamení byly vypuštěny všechny čtyři lodě na ráz. Proud zde byl dost silný a lodě byly konstruovány i s ohledem na závod. V cíli byli neočekávaně rychle, přestože měli urazit značný kus cesty.

Pro sjíždění peřejí jsem vybral úsek kanálu, který byl tři sta metrů proti proudu od náměstí, v jakémsi parku. Vede tudy žlutá turistická značka nahoru ke Krásencké rozhledně. Tento park díky této hře dostal název „U Peřejí.“ Opravdu to bylo peklo, loď se zmítala ve vírech, velké kusy cesty jela palubou dolu. Najednou nabrala rychlost – takovou, že ji nestíhal po břehu ani hráč s bidlem, který ji mohl pomáhat.

Jak jinak mohla skončit hra, než že se některé lodě poslali dál po potoce, kam až doplavou. Poslali je tak červení a modří. Obě lodě se tak museli vypořádat s husťáckými peřejemi níže po proudu a skončili v kanále vedoucí pod vesnicí. Z něho už jsme je vyplout neviděli. Lodě žlutých a zelených si některý z členů odvezl domu na památku.

Odpoledne jsme na programu měli táborové nedělní shromáždění. Posloužit nám přijel bratr kazatel Jaroslav Pospíšil z Teplé.

            Následovala večeře. Po ní se dělala v pingpongárně batika. Letos opět nějakou novou formou a výsledky byli daleko nejlepšejší za celou dobu, kdy na táborech batikujeme. Protože batikáři museli být rozděleni na dvě skupiny, druhá skupina mohla tvořit nejrůznější výtvory z tvořící hmoty v jídelně, pod vedením Notven.

Večer Mája vysvětlovala pravidla hry Zlaté údolí – celotáborové hry, která se jako nit táhla celým táborem a kde skupiny zhodnocovali své těžce nabité peníze.Zlaté údolí začínalo rozstřelem. Ten určoval, kdo bude mít výsadu první přicházet k šerifovi a v jakém pořadí tedy budou skupiny nakupovat. Dnes to rozhodovali „kámen, nůžky, papír.“ Od té doby se to hrálo pořád. Na výletech při chůzi, při obědě, při kartách. Neustále tu byl někdo z těch mladších, kdo žadonili tak dlouho, dokud nenašli někoho, kdo s nimi sehrál pár kol „kameňák, nůžák, papírák.“

Bank jsme při hře nakonec drželi s Ferykem, který mi seděl na klíně, inkasoval za pozemky a vracel nazpátek, když bylo třeba. Dostal jsem ho tak alespoň do hry a očividně ho to bavilo. Další klín, který byl obsazen byl ten Anetin. Seděl na něm Fanda. Když už jsem zmínil Fandu, je zde třeba říci, že první den nosil tričko s nápisem “Pribináček.“ Protože mnozí zprvu nevěděli jak se jmenuje, začali na něj takto volat. A ejhle, ono se to ujalo. Měl tak o přezdívku postaráno. A protože nebyl ani proti, nebylo co řešit.

V pondělí u oběda pak došlo k humorné situaci. Pribináček seděl vedle Anet a ptal se jí: „Anno a budete mi říkat dál Pribináček, i když si sundám to tričko? Já ho mám už strašně špinavé.“ Ujištění, že mu ta přezdívka zůstane po všechny naše budoucí tábory, ho uklidnilo.

Zprvu Zlaté údolí řešili vždy dva až tři lidi z týmu a ostatní to moc nebralo. Čím dále však hra pokračovala, tím více lidí jsem viděl se zapojovat. V průběhu dne jsem si všímal různých skupinek u nástěnky, které hodnotili kdo jaké má pozemky a připravovali strategii na večer. Co od koho odkoupí, zda využijí subvenci nebo budou hledat zlatodol, apod.

Po ukončení hry, byli poprvé diskusní skupinky. Za zaznamenání stojí Arturovo vyprávění z první skupinky. Kluci si s sebou přinesli své plyšáky, s kterými usínají. Představovali si je, jak se který jmenuje. Někteří plyšáci si i šišlavými hlasy svých pánů mezi sebou povídali.

Po diskusních skupinkách a večerní hygieně na nás čekal zasloužený spánek.

pondělí 1. srpna

Ráno probíhalo jako každé jiné. Po modlitbách šel Artur budit. Ara měl dnes také rozcvičku. Po ní jsme utvořili trojice a hráli v nich na babu. Jeden měl babu a mohl honit vždy jen zbylé dva. Po nějaké době jsem hru na malou chvíli přerušil a ten z trojice, který měl zrovna babu měl trestný bod.

Další hra nesla název “Jan-Ken-Pon.“ V překladu kámen, nůžky, papír. Líbila se hlavně mladším účastníkům a podpořila všeobecnou oblíbenost této hříčky. Feryk v zápalu boje na mě křičel s rozzářenou tváří: „Milánku, už se mi tu líbí. Je to parádní.“ A o co při hře šlo? Vždy bojovali dvě družstva proti sobě. Na startovní znamení vybíhali proti sobě dva soupeři, přibližně v půli cesty se setkali a podnikli souboj – ‘kameňák, nůžák, papírák‘. Vítěz běžel dál a z týmu poražených proti němu vybíhal další soupeř, aby ho dalším soubojem porazil a poslal zpět. Poražený se vracel ke svému družstvu na jeho konec. Vyhrálo družstvo, které první celé dokázalo přeběhnout na druhou stranu.

Po snídani následovalo ranní ztišení. Dnes ho měl připravené Petr. Mluvil o chválách a modlitbě. Já to uzavřel svědectvím o tom jak jsem uvěřil. Měl jsem neodolatelný pocit, že se to k tomu hodí a musím to tím zakončit. Z následných modliteb jsem měl velikou radost.

Před námi byl výstup Chilkootským průsmykem. Začínal u peřejí a končil u Krásenské rozhledny. Cesta vedla po žluté turistické značce. Každá skupina dostala 26 papírových koulí, které představovali proviant a náklad. Všechny museli vynést k prvnímu stanovišti k Notven. Zádrhel byl v tom, že každý mohl nést jen jednu kouli, tudíž úsek museli běžet několikrát, do husťáckého kopce.

Byl jsem nahoře s Notven, neboť jsem ji ukazoval v jakých místech má stanoviště být a fotil naše zlatokopy, přinášející koule. Každý ji odhodil na svou hromadu a utíkal zpět. Měl jsem strach o Feryka, který to z kopce pořádně rozparádil. Kdyby upadl, byl by samá krev – asfalt na cestě by ho potrhal jak jestřáb slepici.

Od tohoto stanoviště jsem odcházel, když oba utíkali z kopce. Musel jsem dál, poněvadž jsem musel vytyčit druhé stanoviště. Sem skupiny museli dopravit koulí 16. Odtud pak mohli pokračovat k rozhledně, kde Mája čekala u posledního stanoviště a kam skupiny museli dopravit posledních 8 koulí. Mé stanoviště bylo hned vedle ohradníku a naše přítomnost přilákali krávy, které neustále bučely. A nenechali se ničím přemluvit, aby přestali. Pořadí na vrcholu ‘Chilkootu‘ bylo následující: modří, zelení, červení, žlutí.

Po návratu do budovy jsem zjistil, že máme přibližně hodinu do oběda. Vyhlásil jsem tedy další úsek hry. Vrátili jsme se k stavění lodi. Tentokrát jsme věrně napodobovali zlatokopy při stavbě lodí. Skupiny dostali polena přinesená z lesa, pily a měli za úkol vyřezat z polena prkno metr dlouhé, 13cm a 3cm široké.

Když jsem tento úkol vymýšlel, neuměl jsem si představit, kolik času nám to zabere. Říkal jsem si, že do dvou hodin by mohlo být po všem. Ukázalo se, že to je hra na zbytek dne. Až do sedmé večer se tím skupiny zaobírali. A byla to práce nelehká, můžu to zodpovědně říci, neboť jsem sám potil krev při výrobě prkna modrých. Nějak mě zaujal jejich postup, nabídl jim svou pomoc a oni ji přijali.

Žlutí prkno dodělávali ve svém volném čase ještě druhý den, tolik času tomu věnovali. Ti, které výroba prkna zase až tolik nechytla, aby se tím vydrželi bavit celý den, prali v koupelně vybatikovaná trička. Vyplýtvali na to všechnu teplou vodu. Neuvěřitelné! Ostatní se pak zabavili hrou ‘Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum.‘

Po večeři následovali chvály a Petrovo slovíčko - na řadu přišlo podobenství o rozsévači (Marek 4;3-9). Na tomto příkladu jsme si ukázali čtyři druhy půdy – srdcí, které slyší Boží slovo a různé reakce na něj. Půda podél cesty je srdce, které Boží slovo slyší, ale přijde satan a vytrhne ho člověku ze srdce. Půda skalnatá je srdce, které také slyší Boží slovo, ale zkouška nebo nějaké okolnosti ho udusí. Půda, ve které je trní je srdce, které slyší Boží slovo, ale majetek a chtění věcí udusává toto slovo v něm. A poslední půda, je dobrá půda. To je srdce, které slyší, přijímá Boží slovo a podle něj i jedná a pak taková půda přináší hojnou úrodu. Ptali jsme se sami sebe: „Kterou půdou jsem já?“

Po zamyšlení byly diskusní skupinky. Pak se šlo spát, neboť brzo ráno byla vyhlášena výprava k potoku Squaw. V našem případě k rozhledně Krudum.

úterý 2. srpna

V šest ráno byly připraveny všechny skupiny. Každá dostala okopírovanou mapu, určený cíl a ve chvíli, kdy zazněl povel ke startu, už nešlo nikoho zadržet. Já šel s červenými. Vedl nás Standa, který měl mapu v ruce. Feryk šel celý zabalený v pláštěnce a bez batohu.

já: „Máš s sebou pití?“

Feryk: „Ne, sušenku.“

Červení šli vpředu, žlutí jim byli stále v patách. Až do chvíle, než se Standa zastavil, začal se rozhlížet kolem dokola, zařval, že ztratil žlutou turistickou značku, ptal se každého, kdy ji viděl naposled a všechny tak dokonale zmátl. Žlutí udělali hlouček kolem své mapy a sami se začali rozhlížet po žluté. Rozhodli se ji hledat. Ne tak Standa. Ten prohlásil, že vracet se nehodlá a ta cesta před námi někam určitě vede. To se zdálo všem rozumné. Jen Feryk se zeptal, jak je to ještě daleko.

já: „Kousek.“

Na žlutou jsme narazili u rybníka a šli jsme po ní až do chvíle, kdy Standa zase vymyslel zkratku. V jednu chvíli se v lese zastavil, zeptal se mě, zda támhleto považuji za cestu. Já v domnění, že nás na ni chce zavést jsem přisvědčil. Standa prohlásil něco v tom smyslu, že si to hned myslel a zavedl nás na druhou stanu do borůvčí, kde žádná cesta nebyla. Bylo nám přáno, že jsme (červení) rozhlednu dobili první. Žlutí dorazili tři minuty po nás. Modří za další půlhodinu. Zelených jsme se na vrcholu nedočkali vůbec. Dostihli nás až u snídaně, která na nás čekala v Milířích. Sem ji autem přivezli kuchařka se zásobovačem.

Hra “Rozmrazování ledu“ se odehrávala opět v parku u peřejí. Skupiny dostali sirky, lihový vařič, líh a pet-lahev o obsahu 0,3l. Ta byla plná ledu a uprostřed něj byl zamrzlý korálek. Skupiny měli za úkol vyprostit korálek, aniž by poškodili láhev takovým způsobem, že už by se nedala použít a tekla z ní voda. Skupiny na to šli rozdílnými technikami. Pořadí bylo následující: zelení, červení, žlutí, modří.

Po návratu do tábora jsme se začali připravovat na noční hru. Měla proběhnout u Krásenské rozhledny, kde skupiny bojovali o vlajky a území. Součástí večera měl být táborák a přenocování pod rozhlednou. Stalo se tak a myslím, že jsme si to moc užili. U rozhledny se také hledali první Zlatodoly.   

středa 3. srpna

Ráno místo rozcvičky jsme hledali další zlatodol. Před odchodem do tábora si skupiny vyráběly ještě zajišťovací kolíky pro odpolední hru.

Po obědě následovala tedy hra ‘Zlatá horečka.‘ Skupiny se rozdělili do týmů (dvojic či trojic). Každý takový tým dostal své číslo. Toto číslo svého týmu měli napsané i na zajišťovacích kolících červenou fixou. V okolí Krásna bylo 10 nalezišť zlata. Úkolem každého týmu bylo vyrazit z budovy s dvěma svými kolíky a černou fixou. Najít naleziště, vytyčkovat si zde svůj claim, vrátit se nejkratší cestou do tábora, zde claim zaknihovat a tím zjistit, kolik uncí zlata jim vynesl. Vybrat si druhé naleziště a jít zabrat svůj claim i tam.

Hra se rozjížděla pomalu, mnozí se vraceli s prázdnýma rukama, neúspěšní. Až po dalších nápovědách byla některá naleziště nalezena. Tedy až na potok pod rozhlednou. Tam zlaté kameny nenašel nikdo, přestože je tam snad každá skupina hledala.

Po hře následovala večeře. Pak bylo nutné rozhodnout v jakém pořadí skupiny budou chodit k transakcím Zlatého údolí. K tomu měl sloužit jednoduchý rozstřel. Zadání znělo: vyhraje skupina, která donese na svůj stůl v jídelně více předmětů, jež začínají písmenem ‘P‘. Bylo až překvapivé, co všechno dokázali skupiny přinést. Nebáli se dotáhnout z druhého patra ani postel. A navíc se nakonec ukázalo, že to bylo velmi vyrovnané. Modří skončili čtvrtí s 33 věcmi, červení třetí za 38 předmětů. Zelení a žlutí měli shodně 46 věcí. Rozhodovali tedy opět ‘kámen, nůžky, papír.‘ A úspěšnější byli žlutí. 

Následovaly chvály, Petrovo slovo - Biblické zamyšlení nad podobenstvím, které připadlo na dnešní večer, bychom marně hledali v bibli. Toto podobenství o hřebíku však dobře ilustrovalo hlavní myšlenku (1 Jan 1;8-9). Hřebík byl představený jako věci v našem životě, které jsou hříchem. Které si ve svém životě nosíme a nedokážeme se jich zbavit. Jedině Pán Ježíš Kristus dokáže vytrhnout takovéto hřebíky z našeho života, i když mnohdy podobně jako po hřebíku zůstane díra, tak po hříchu zůstávají následky.

Po diskusních skupinkách se šlo spát.

čtvetek 4. srpna

Když jsem vstával a šel na modlitební setkání vedoucích do jídelny, venku pršelo. Díky Pánu přestalo ještě před rozcvičkou. Tu tentokráte vedl Petr. Po ní jsem měl připravené dvě hry. Jednak honičku, která byla zvláštní tím, že ve hře byli také tři míče. Hráč držící míč nemohl dostat babu. 

Druhá hra byla s létajícími talíři. Byly vyznačeny dvě území, které obývali skupiny hrající proti sobě. Mezi nimi bylo území nikoho. Každá ze skupin měla létající talíř. Cílem bylo hodit talíř tak šikovně, aby dolétl na protivníkovo území a protivník ho nechytil, nýbrž talíř dopadl na zem. V takovém případě jste si mohli připočíst bod.

Po ukončení rozcvičky se spěchalo na snídani. Po snídani měla Notven ranní ztišení a po modlitbách jsme se již vypravovali na výlet do Bečova nad Teplou. Bylo domluveno, že tam půjdeme nejkratší cestou, tedy po silnici. Zpět jsme chtěli jet autobusem.

Cesta do Bečova probíhala bez komplikací. Na odbočce u potoka před Bečovem jsme dali pauzu. Mnozí vytáhli svačiny. Celé dopoledne bylo pod mrakem, ale nepršelo. Až tady, těsně před cílem, začínalo krápat. Donutilo mě to vyndat si bundu. Než jsem si ji stihl zapnout, svítilo krásně sluníčko. Tento rituál se opakoval ještě dvakrát.

V Bečově jsme stihli navštívit zámek, muzea motocyklů a hraček a dát rozchod. Společně jsme se pak vydali na zastávku autobusu.  Na té Petr vysvětlil pravidla hry do autobusu. Každý, kdo vleze do autobusu, pozdraví řidiče a potom má zakázáno mluvit. Kdo mlčení poruší, bude v táboře zametat schody a uklízet společné prostory budovy. Jedinou výjimku v mluvení jsem měl já, při kupování jízdenek. Je třeba podotknout, že pan řidič byl formát a uznal nám poloviční u dětí do 15 let, přestože neměli u sebe průkazky. A když jsem mu hlásil psa, podíval se na Kejsy, která měla na sobě žlutou pláštěnku a ptal se Karolíny: „To je záchranářský pes?“

Karolína: „Ne, ten je normální.“

řidič: „Normální? S pláštěnkou?“ Zakroutil nechápavě hlavou a mávl na mě rukou, jako že pes dobrý a že to má zadáčo. Poděkoval jsem a šel si sednout vedle Artura, který seděl dvě sedačky za řidičem.

Kejsy dostala pláštěnku od Karolíny téměř okamžitě jak začalo pršet, neboť se bála, že ji mokrou do autobusu řidič nevezme. A samozřejmě to byla Karolína, kdo mlčet nevydržel, respektive začala mluvit na Kejsi jakmile si sedla. Jinak se mlčení vcelku dodržovalo a byla to strašná sranda. Byli jsme v autobuse sami a řidič to nechápal. Vezl čtyřicet lidí, převážně dětí a v autobuse bylo ticho, jako by tam seděl sám. Neustále koukal do zrcátka, čas od času se snažil otočit, asi aby se přesvědčil, že nás nikde nevytratil.

Zprvu bylo slyšet od každého kašlání, protože se mnozí museli nějak projevit, ale pak bylo opravdu ticho. Až když jsme přijížděli do Krásna, zeptal se řidič směrem ke mně a k Arturovi, zda chceme vysadit na náměstí v Krásnu nebo někde jinde. Odpověď? Oba jsme vehementně kývali hlavou na souhlas, rukama naznačovali ať zastaví a vydávali jen jediný zvuk: „Hmm.“

řidič: „Vy jste tábor? „

my: „Hmm.“

řidič: „Kde táboříte?“

my: „Hmm.“

Až když zastavil, Artur zavolal to své pověstné: „Tři, dva, jedna, včul“ a všichni sborově jsme zvolali: „Nashledanou pane řidiči.“ Řidič se usmál, táborníci vystupovali a já mu v rychlosti vysvětlil, že jsme tábor a ubytováni jsme v bývalé faře.

Po příchodu na zahradu jsme zorganizovali skupinové focení. Po focení se šel hledat poslední zlatodol, patřící červeným, který nesl název ‘Na Staré cestě.‘ Protože Markéta měla co dělat při ošetřování zraněných, šel jsem ji u červených zastoupit. Zlatodol jsme hledali v parku u peřejí. Docela jsem tomu přišel na chuť. Když mě hra začala opravdu bavit, strhl se povyk na druhé straně vyznačeného území – někdo našel zlatodol a žel se ukázalo, že to nebyl nikdo od červených.

Před večeří jsme měli ještě čas na to se dát dohromady. Já hrál kenta. Po večeři byli chvály, Petrovo slovíčko –podobenství o ztracené ovci (Lukáš 15;3-7). Pastýř opustil své stádo svých devadesát devět ovcí, aby zachránil jenu ztracenou. Podobně tak i dnes Ježíš jde za jedním člověkem a hledá ho, aby ho mohl připojit do svého ovčince mezi své ovce. Pán Ježíš Kristus je ten dobrý pastýři, který položil svůj život za své ovce a i nás hledá, protože my všichni jsme ovce bloudící, ale on je ten jediný, který nás může zachránit a přivést zpět.

Po slově následovali jako vždy diskusní skupinky. Po nich se šlo spát.

           pátek 5. srpna

Ráno vedla rozcvičku Anet. Na konec rozcvičky jsme hráli nejprve ‘Jezdecké závody.‘ Úkolem skupiny bylo dostat se co nejdříve od startovního místa nahoru ke zdi. Dostat se tam mohli jen po trojicích, kdy dva hráči s rukama za zády představovali koně. Třetí hráč představoval jezdce. Své nohy měl ve třmenech (v rukou svých druhů) a držel se za jejich ramena.

Další hra byla ‘Souboj čísel.‘ Hráče jsme rozdělili do dvou skupin. Ti si rozdali čísla a postavili se proti sobě do řady s mírnými rozestupy. Uprostřed nich jsem položil na zem míč a vyvolal jedno číslo. Majitelé čísla měli vyběhnout z řady, zmocnit se míče a fotbalovým způsobem ho dostat za protivníkovu řadu.

Ranní ztišení tento den vedla Peťka. Po něm jsme měli v plánu sehrát hru, která měla napodobit rýžování zlata. Jenomže po deštích byl proud v potocích tak veliký a hladina tak vysoká, že to nebylo možné.  Ale nevadilo nám to. Ušli jsme ještě několik metrů do lesa pod rozhlednu a zde zahájili další hru ‘Závod o claim č. 3‘

Z každé skupiny byl vybrán jeden člen – kolíkovač. Ten měl na startovní signál utíkat do lesa, kde na vyznačených místech musel zatlouci vyznačovací kolíky. Aby se tak stalo ve správných místech a byli zatlučeny dostatečně hluboko, bděla nad tímto úsekem hry Mája.

Ostatní na stejný startovní signál měli utíkat podél lesa k vedoucímu, který tam na ně čekal a měl v rukou pro každého šátek. Jakmile každému předal šátek do ruky, utíkal s nimi zpět. Na startovním místě si všichni měli zavázat oči, zapřáhnout se do saní, jako psí spřežení (kolem boků měli provaz) a ve chvíli, kdy dorazil kolíkovač, vzal do rukou opratě (konce provazu) a dal pokyn k vyjetí.

Kolíkovač musel dostat své slepé psí spřežení úzkou stezkou na louku k rozhledně. Tady sundávali šátky, brali své věci a nejkratší možnou cestou pádili do tábora. První bylo družstvo, které celé první dosedlo na židle kolem svého stolu v jídelně. Miška dole zapisovala čas.

Do oběda zbývalo trochu času a tak jsme sehráli ještě dvě hry. První nesla název ‘Malované písničky.‘ Tuto hru jsem hrál se žlutými. Zprvu nás moc nebavila, pak nás to chytlo a chtěli jsme vyhrávat, ale neustále nás někdo předbíhal. Šlo o to, že zástupci z každé skupiny se u Anet dozvěděli název písničky. Ten měli skupině nakreslit na papír tak, aby skupina píseň poznala. Úkolem skupiny bylo ji začít jako první zpívat.

Následovali jazykolamy. Každý člen týmu se měl naučit vylosovaný hlavolam. Já vyfásl dva – jednu za žluté, druhou jako vedoucí bez družstva. Tady jsou: „Nejkulaťoulinkatější zeměkulička na zemi“ a „Klára Králová hrála na klavír.“ Když jsem slyšel, co se museli učit někteří moji kolegové, nebyl jsem na tom zase tak špatně. Nicméně výsledkově jsme (žlutí, s kterými jsem tuto hru hrál) dopadli stejně jako při písničkách. Jen jsme se o třetí místo dělili tentokráte s modrými. Zelení byli druzí a červení první.

Následoval oběd, po něm polední klid. Už se stalo jakýmsi pravidlem, že když mi jídlo chutnalo, dával jsem to kuchařkám najevo tím, že když jsem vracel špinavý talíř, komentoval jsem to náležitě nahlas zvoláním: „Ne-u-vě-ři-tel-ný!!!“ Tentokrát u toho byla i Peťka a neodpustila si malý komentář: „Mílo, ty jsi také neuvěřitelný.“ Jak to myslela si nejsem doteď jistý.

Po poledním klidu se odcházelo na louku za hřbitov (tamní letiště) hrát jednak frisbee a hlavně pak fotbálek. Každý si mohl zvolit, která hra mu sedí více. Našli se tací, kteří si zvolili třetí možnost. Máchali se v tamní obrovské kaluži. Vynahrazovali si tím koupání, které zatím na táboře neproběhlo. Ke koupání došlo až pozdě odpoledne. Vyplnil jsem tak přání otužilců, kteří po koupeli bytostně toužili.

Po návratu do tábořiště byla pro všechny připravena závěrečná hostina. Po ní jsme vyhlásili a odměnili dopolední hry. Ohodnocen byl také úklid, který se den co den bodoval. Nejlépe uklízeli červení (111 bodů), modří (108), zelení (106) a žlutí (100,5).

Naposledy šerif otevřel krámek a mohli probíhat transakce s pozemky Zlatého údolí. Skupiny je zkupovali a prodávali mezi sebou o sto šest. V dražbách se cena jednotlivých pozemků šplhala do netušených výšin. Hra gradovala, nervozita byla cítit ve vzduchu. A najednou byl konec. Už nikdo nemohl nikomu nic prodat a došlo k účtování.

A jak že to dopadlo? Překvapivě, jako na našich táborech skoro vždycky. Zelení skončili poslední, žlutí třetí – k nemalé radosti jejich vedoucího Artura. Prý už to nečekal. Červení a modří měli stejný počet celých pozemků. Druhým kritériem, jež rozhodovalo o vítězství, tedy byl počet dílců od cizích pozemků – také se shodovali, měli každý po 8 kartičkách. Tak tedy přišlo na řadu třetí kritérium. Který tým má u sebe více peněz – Alasků? Červení se zhrozili, protože poslední dílec koupili neúměrně draho. Jídelnou vládlo napětí a vzrušení, každý čekal, jaké které družstvo nahlásí sumy. Červení měli spočítáno první: 1619 Alasků. Teď záleželo na tom, s čím přijdou modří. Z jejich tváří nešlo vyčíst nic, přestože už věděli, jací dopadli. Konečně to číslo padlo nahlas: 1402. Červení vyhráli.

Po společném zhodnocení a ulevení si od emocí, jsme dali chvály. Petr pak začal se svým posledním slovíčkem – podobenství o dvou synech (Matouš 21;28-31). Oba byli otcem požádáni, aby šli pracovat na vinici a jeden řekl, že půjde a nešel a druhý řekl, že nepůjde, ale pak si to rozmyslel a šel. Podobné to je i v našem životě. Nezáleží toliko na tom, co Bohu řekneme, ale záleží na tom, jestli půjdeme tam, kam nás posílá, a vykonáme to, k čemu nás volá. Každý z nás se denně rozhodujeme, jestli Boha poslechneme anebo ne. Jiná možnost totiž není a nebude.

Po slově jsme tábor ukončili posledními diskusními skupinkami. Po nich se chodívalo spát. Ne tak poslední noc, to do postele nikoho nehoním. Mám vždy dlouho co dělat, když dávám dohromady papíry, aby bylo vše připravené na odjezd. A pokud se táborníci chovají v rámci mezí, neruší ty, jež chtějí už spát, tak mi nevadí, že jsou vzhůru. Dělají-li nepořádek, tuto volnost ukončím a spát musí jít všichni a hned. Utnout jsem to musel snad jedinkrát a to na rytířském táboře, tedy pokud si to dobře pamatuji. Letos s tím problémy nebyly.

           sobota 6. srpna

Ráno se vstávalo normálně, rozcvičku jsem měl na starosti já. Jako hru na závěr jsem dal jen klasickou honičku po družstvech. Pak také tu, kdy se skupiny přemisťují z jednoho rohu napříč územím do rohu protilehlého. Uprostřed tedy dochází ke střetům a zmatkům.

Ranní ztišení jsem měl také já. Jako ostatně dosud vždy na táborech. Odjezdový den patří mé maličkosti. Využívám to ke kratičkému hodnocení, rozloučení a rozdání upomínkových předmětů. Letos táborníci od nás dostávali klíčenku psa (přeci jen bez psího spřežení jste toho na Aljašce moc nedokázali) a dvě propisky od Českých drah, sponzorského to daru J.

Kdo měl zájem, odnesl si domu také svou první Bibli, Nový zákon. Pak už na nás čekalo jen balení a úklid budovy. Trochu mě zaskočil majitel, když se v deset hodin začal shánět po náčelníkovi. Já myslel, že budu budovu předávat až kolem dvanácté hodiny. Měli jsme tak zase trochu hoňky, ale nebylo to nic, co bychom nedokázali zvládnout. Mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou začali přijíždět rodiče a odvážet si své ratolesti. Začalo loučení a slibování si, že se za rok opět sejdeme. Uvidíme, co pro nás bude mít Pán připravené a zda nějaké příště ještě bude. Já osobně letošní tábor hodnotím pozitivně. Bylo toho spoustu, co se mi líbilo.

   fotogalerie z tábora