rok 2018 "Pouští a pralesem"

Humba humba humba, humba humba ba

Na písku a mezi stromy, nohy už nás bolí

pozor dávat na zlé stíny, v horách i v údolí

žízní tady umíráme, kdo ví co se chystá

velblouda si rozpáráme, přežít chceme

přežít chceme, dozajista

 

Ref.     Na poušti a v pralese, dějí se hrozné věci

            Síla ti jen nepomůže, musíš vědět kdo jsi

            Před námi nic neobstojí, když víru máme v srdci

            Proto nás nic nezastaví, když víme, že jdem k otci

 

Humba humba humba, humba humba ba

Pozor dávat na komáry, co tu všude lítaj

přenáší prý malárii, mouchy tse tse píchaj

šelem těch se nebojíme, máme ruku pevnou

na koně hned nasedáme, oblak prachu

oblak prachu, za námi zvednou

 

Ref.     Na poušti a v pralese …

 

Humba humba humba, humba humba ba

Dobré Mzimu mezi námi, dohoda je jasná

pak nám slonní zadupání, zní jak hudba krásná

místo kostky cukru máme, chinin prášek bílý

o sebe se postaráme, blížíme se

blížíme se, rychle k cíli.

 

Ref.     Na poušti a v pralese …

 

Pátek dopoledne jsem trávil balením, nošením věcí do přívěsu, apod. Pak jsem šel do práce. Tady mě začali všichni bombardovat telefonem. Snad málokdo, kdo jel na tábor, mi v pátek nevolal. Jo, jo, táborová atmoška si mě našla už v před táborový večer v práci.

            sobota 4. srpna

Sraz na nádraží jsme měli až v jedenáct hodin dopoledne. Tudíž jsem měl čas na to zabalit sebe. Nanosit do auta všechny věci – a že jsme jich díky Emě neměli málo a zajet si do Ošelína pro několik drobností, co jsem tam zapomněl. Třeba táborový hrneček by mi chyběl moc.

Přebrat na nádraží od rodičů děti bylo dílem okamžiku. Už to máme nacvičené. Všichni vědí, že nám to mají dávat v euro deskách a jsou na nás nachystaní. Bylo třeba ještě dokoupit nějaké jízdenky, ale i to jsem zvládnul.

Přijel vlak, děcka do něj naskákali. Vlakem jela i Iva s Emou v kočárku. Tábor začal!

Do Řepic jel první Dan v dodávce, v které vezl děckám batožiny. Já jel za ním. Matalovi jeli po vlastní ose a ještě nakupovali v Makru. Ti na tábořiště přijeli první. Já s Danem jsme tam byli dříve než děti jen díky tomu, že museli jít přes kilometr pěšky z nádraží. Jinak tentokrát cesta vlakem trvala kratší dobu, než autem.

A začal klasický táborový shon. Všichni chtěli všechno vědět a chtěli to vědět hned. V jakých stanech budou bydlet. Třeba takový Josef se musel třikrát stěhovat, protože nevydržel čekat, až to dám dohromady.

Přebírání tábořiště probíhalo hodně specificky. Martinovi (majitelovi základny) nebylo dobře. Měl toho po třech týdnech tábora plné kecky a prospal dva dny v kuse. Hodně pomohlo, že jsme se na tábořišti byli podívat před táborem. Teď jen řekl, tady to máš. Když tak volej.

Protože přede mnou bylo vybalování a všechny ty věci, které musím po příjezdu na tábořiště udělat a zařídit, o program děckám se starali vedoucí. Hlavně tedy Káťa, Jája a Terka, které jediné mi byli schopné před táborem poslat seznamovací hry.

Když skončili, začala Peťka se zdravovědou. Každý rok říká to samé, nicméně se jí to daří každý rok udělat nějak jinak a zajímavě. Na konci táborníky rozdělila do skupin a zadala jim ke splnění úkoly. Arturovi pak říkala: „Hraje se o tři dárky, mám pro ně jako odměnu tři firemní propisky. Aro, řekni jim to.“

Ara: „Poslouchejte, hraje se o tři místa.“

Po véče začalo sprchování. Dan topil ve sprše, aby tekla teplá voda. Jožin se chopil skládání fotbalových branek, které jsme na letošní tábor koupili v Lídlu. My ostatní jsme mu na závěr pomohli a odnesli jsme je na louku, která se měla proměnit na fotbalové hřiště. Natěšení jsme je šli vyzkoušet. Že k fotbalu budeme potřebovat i míč, to nenapadlo nikoho z nás. Myslím, že David se obětoval a zaběhl pro něj do tábora.

Párkrát za tábor se mi stalo, že jsem si v duchu říkal, že snad stárnu nebo co. Jedna z těch situací byla nyní u fotbálku. Prostě s fyzičkou jsem na tom prachbídně. Po půl hodině jsem ze hřiště odcházel jako spráskaný pes. Co mě trochu utěšovalo, byl fakt, že Jirka odcházel chvíli přede mnou. Ale třeba takovej Artur snad ani nestárne. Ten by tam byl schopnej běhat snad ještě teď.

Ještě se musím vrátit k té sprše. Na celý tábor byla jedna a tento první večer se v ní všichni sprchovali jako doma. Deset minut žádná míra. Bylo to neskutečné, vůbec to neutíkalo a nakonec jsme to museli utnout, s tím, že sprchovat se budeme moci opět po programu.

Jirka měl slovo a po něm jsem četl motivaci k příběhu ‘Pouští a pralesem‘. V kostce jsem táborníky seznámil s příběhem Staše a Nely. Když jsem končil, bylo po půl jedenácté a šlo se do stanů spát.

Vedoucí měli poradu, jak už bývá první táborovou noc zvykem. Rozřadili jsme děti do týmu a jeden po druhém chodili vedoucí spát. Ara s Peťkou měli snahu se jít ještě vysprchovat, ale obtěžovali je tam sršáni, takže z toho nic nebylo.

V jednu chvíli, když se děcka rozřazovali do dnů na služby do kuchyně, jsme na poradě zůstali sedět jen já a vedoucí, kteří ještě před pár roky byli sami napsaní na kartičkách. Seděli tu jen oni a pořád ještě já. Že bych stárnul? První táborový den a podruhé mi to přišlo na mysl. Jasně, děcka mě tím už nějaký ten rok zlobí, jenže teď mě to nějak dohání samo, aniž by o tom někdo mluvil.

Nakonec tam zůstala sedět malá skupinka nadšenců: já, Jája, Wewerka, Káťa a Terka. Vzpomínali jsme na minulé ročníky, povídali si a bylo nám spolu příjemně. Spát jsme šli až po půl jedné. Já ještě šel vyzkoušet tu sprchu, ale jakmile se tam rozsvítilo, opět se tam sršni objevili. Vzdal jsem to a šel spát.

neděle 5. srpna

Ráno probíhalo podle táborového scénáře, tak jak jsme se to za ty roky naučili. V půl osmé se scházeli vedoucí k modlitbám. A musím říci, že se nás scházelo hodně. Málokdo chyběl. A když už chyběl, mělo to svůj důvod. Tak třeba já v pondělí nepřišel, páč jsem měl nastaveného víkendového budíka a ten samozřejmě ve všední den nezvonil.

Když jsme s Májou po táboře jeli domů v autě a povídali si, hodnotili jsme to jako pozitivní. Že tato generace kolem Káti, Benyho a Ašáků se chytla, jezdí jako plnohodnotní vedoucí a berou to vážně. Jejich předchůdci tuto možnost nevyužili. Jako vedoucí nejeli mockrát, a když už jeli, tak třeba chození na ranní modlitby jim dělalo nesmírné potíže. Z té generace vydržel prakticky jen Tom.

Za deset osm probíhal budíček, v osm začínala Karol s rozcvičkou. U toho jsem už nebyl. Jel jsem se podívat na dvě místa, kde podle mapy přicházelo v úvahu koupání. Horní Řepický rybník je na mapě vyznačen jako přírodní koupaliště. Ve skutečnosti se potvrdilo to, čeho jsem se bál, že půjde spíše o chovný rybník. Břehy byly zarostlé vysokou trávou a kopřivami. A v jednom místě, kde byla na břehu hromada zrní, asi stačilo jen šáhnout do vody, abych vyndal kapra.

Nu což, říkal jsem si. Ještě mi zbýval Slaník, který vychvaloval jak Tomáš v práci, tak majitel tábořiště. Mě tedy tento vodácký kemp nenadchl. Tedy jako kemp asi dobrý, ale na koupání? Nad jezem kvetla voda – prostě byla plná řas a z prostředka řeky rostla tráva. Dole pod jezem zase bylo žalostně málo vody, ne víc jak pod kotníky. Nelíbilo se mi to, ale asi nebylo zbytí. Nevěděl jsem o jiné možnosti. A byl jsem rozhodnut sem jít zítra se koupat. Když se člověk celý položí do vody, aspoň ho to osvěží.

Do tábora jsem přišel akorát na Wewerky ranní ztišení. Mluvila o tom, že je důležitější na táboře budovat vztahy, než vyhrát táborovou hru. Když vzpomínala na loňský tábor, označila Jáju za jakousi mámu, sebe za tátu a Terku za technický tip a společně jim to sedlo a i tým to rychle pochopil. I proto mohli loni vyhrát.

Nahrála mi neskutečně. Nemohl jsem toho nevyužít. A tak když jsem vyhlašoval vedoucí žlutého týmu, neříkal jsem jména, ale: „… a žlutý tým povedou: táta, máma a technik.“

Chvíli jsem kolem sebe viděl několik málo nechápavých obličejů, ale když pochopili, smál se celý tábor. Po ranním ztišení jsem začal připravovat hru ‘Zálesácká olympiáda‘, ale velmi rychle jsem zjistil, že nemám všechny pomůcky, tak jsem ji odložil a na program zařadil ‘Slova po drátě‘          

Muhendisové budou napřed děti očekávat v el-Fašnu po celou noc až do dalšího vlaku, potom pojedou do Fajjúmu a odtamtud do el-Gharaku. Teprve tam pochopí, co se stalo, a pak se musejí vrátit do el-Medíny, aby rozeslali slova letící po měděném drátě do měst na Nilu – a jezdce na velbloudech, kteří nás budou stíhat. To všecko jim zabere aspoň tři dny času. Do té doby nemusíme týrat své velbloudy a můžeme klidně vdechovat kouř z čibuků.“

       Po těch slovech vytáhl z ohně hořící proutek jerišské růže, zapálil si jím dýmku a Idrís začal po arabském zvyku mlaskat spokojeností.

       Dobře jsi to zařídil, synu Chadího,“ řekl, „ale my musíme využít času a za ty tři dny a noci se dostat co možná nejdál na jih. Oddychnu si teprve tehdy, až budeme mít za sebou poušť mezi Nilem a el-Chárgou. Dej Bůh, aby to velbloudi vydrželi.“

       „Vydrží,“ ozval se jeden z beduínů.

       „Mezi lidmi se povídá,“ prohodil Chamis, „že vojska Mahdího – ať Bůh prodlouží jeho život – se již blíží k Asuánu.“

       Tu Staš, kterému neušlo ani slůvko z tohoto hovoru ani z toho, co předtím říkal Idrís Gebrovi, vyskočil a řekl: „Nespoléhejte se na jeho slova, protože má černou nejen kůži, ale i mozek. I kdybyste každé tři dny kupovali čerstvé velbloudy a uháněli tak jako dnes, do Chartúmu dojedete za měsíc. A patrně ani nevíte, že cestu vám zahradí armáda, ne snad egyptská, ale anglická…“

       Tato slova učinila značný dojem, a když to Staš postřehl, pokračoval: „Než se dostanete mezi Nil a velkou oázu, budou všecky cesty na poušti bedlivě střeženy řetězem vojenských stráží. Nu, slova po měděném drátě běží rychleji než velbloudi! Jak se vám podaří proklouznout?“

Týmy se museli rozdělit na několik skupin. Část totiž vysílala morseovku pomocí provazu. Část luštila zprávu z latinky do morseovky a část zase naopak. Na úplný konec si pak skupiny vyzkoušeli signalizaci pomocí vlajek. Půlka vysílala, druhá půlka týmu přijímala. Někdo to měl poměrně rychle za sebou, červení se u toho zase naopak strašně nadřeli.

Když by skupiny dali dohromady všechny ty disciplíny, dobrali by se následujícího textu, který psal Staš na draky, kterými děti volali o pomoc: „Děti vedení z Fašody na východ od Nilu, unikli z rukou dervišů. Po dlouhých měsících cesty přišli k jezeru ležícímu na jih od Habeše. Jdou k oceánu a prosí o rychlou pomoc.“

Morseovka nám vydržela do oběda. Po něm jsme měli polední klid a toto byl jeden z mála táborů, kde jsme ho plně dodržovali. Prostě to horko bylo strašně úmorné. Nejtěžší na přípravě jakékoli hry bylo svolat tábor k akci.

 Ke konci tábora jsem to už nedával. Zavolal jsem dvakrát, pak si sednul a čekal. Třeba i čtvrt hodiny, než se našel někdo, koho čekání už nebavilo, a začal být aktivní. Všem to trvalo strašně dlouho a to neskutečné horko vše znásobovalo minimálně 3x. 

Ještě se vrátím k obědu. Co přestala jezdit Iveta a začala Iva, vždy v neděli dopoledne se loupali brambory, týmově a na čas. Letos se Iveta vrátila a brambory byli oloupané. Prostě každá kuchařka to dělá jinak.

Během poledního klidu přijel za námi Jordán Haler, vedoucí odboru mládeže. Ten nám posloužil slovem při táborovém shromáždění. Kázal na text z Janova evangelia 18. kapitoly.

Dan mi přes poledne zajel do Strakonic nakoupit potřeby, které mi chyběly. Tudíž jsem se rozhodl dát po shromku ‘Zálesáckou olympiádu.‘ Dával jsem jí s vědomím, že ji nemusíme dohrát dnes a některé úseky doděláme zítra. Zvládli jsme odehrát: řezání koláče pilou. Beny se hned na úvod pořezal, a protože to fakt nešlo, tento úsek jsme zrušili. Šli jsme raději zatloukat hřebíky do prkének. Každý musel zabít jeden, štafetově. Pak se házelo kládou do dálky, řezali se tři krajíce chleba, proběhla Kimovka a po večeři jsme zvládli úsek házení papírové koule na cíl a lukostřelbu.

Tuto hru jsem měl připravenou na minulý tábor, ale protože jsem jel k porodu, nedošlo na ní. Docela jsem se na ní těšil, ale v praxi to až taková bomba nebyla. Ne v tom horku. Strašně dlouho skupinám trvalo, než přišli a než jsem stihl připravit další úsek, stihli se rozutéct. Prostě hrát to v tom horku bylo čisté zlo.

Strávili jsme tím čas do večeře a po véče jsme ještě absolvovali hod na cíl a lukostřelbu. Více se nestihlo a já už v sobě nenašel morální síly s hrou znovu přijít, abychom ji dohráli. Sestavil jsem pořadí z odehraných úseků a bylo to velmi vyrovnané.

Před slovem byl chvíli čas na to se jít sprchovat. Po včerejší zkušenosti jsme přijali opatření, které sprchování zrychlovalo. Do sprchy se chodilo v plavkách a byl pro každého vymezený čas 4 minut. V pondělí Dan s Petrou koupili ve stavebninách 4 škopíky, které dobře posloužili těm, kdo se spokojil s vodou v nich a dokázal se umýt, aniž by musel do sprchy.

Když se setmělo, vyrazili jsme do lesa na noční hru. Karol, Káťa, Terka a Jája odcházeli se mnou z tábora o patnáct minut dříve. Šli jsme do lesa za přístřeškem, kde je mimo jiné bod záchrany ST 008.

Holky se rozmístili tak, že dohromady tvořili čtverec. Každá stála v jednom rohu a byla označena červenou čelovkou. Úkolem táborníků bylo dostat se co nejtišeji až k jedné ze slečen. Když se jim to povedlo, přinesli pro svoji skupinu cenný lístek. Pokud dělali moc veliký hluk, byli osvětleni světlem baterky a museli se vrátit na start. Pak mohli své štěstí zkoušet znovu. Hráli jsme čtyřicet minut a myslím si, že si to táborníci užili.

Já ležel na zemi, koukal na pár hvězd, které vykukovali mezi stromy, a poslouchal ten cvrkot. Stěžování si, když někdo přišel z prázdnou, jak nespravedlivě byl odhalen a nebo naopak naparování se, jak nepozorovaně proklouzl, když donesl lístek.

Co všem situaci komplikovalo, byli všudypřítomné ostružiny. Ale s tím se nakonec všichni vyrovnali. A když jsem pak skupinám po hře rozdal čokolády, nebylo nikoho, kdo by litoval, že na hru šel.

            Karolína se mi svěřila, že je to poprvé, co takhle v noci vidí hvězdy. Že na ně koukala maximálně od babičky z okna, ale takhle pozdě v noci venku ještě nikdy nebyla. Tak vida, i pro toto jsou ty tábory dobré.

pondělí 6. srpna

Po noční hře bývalo zvykem posouvat budíka. Ne však v těchto vedrech. Je třeba vstát a využít chvíle, kdy se sluníčko teprve rozkoukává a ještě tolik nepraží. Dospávat můžeme odpoledne při těch největších vedrech.

Rozcvičku vedli Magda s Marlen. Po ní následovala snídaně a odchod na výlet do Strakonic. Když jsme si dávali do batohů svačiny, přišel se mě Dan zeptat, zda se tam plánujeme koupat, že prý pod mostem vídá u jezu koupající se lidi.

Tím, že si vezmeme plavky a ručník do batohu, nic nemůžeme pokazit. A líbila se mi představa, že se vykoupu už ve Strakonicích a nebudu se muset pak vláčet do Slaníku. Alespoň pro dnešek by to mohla být přijatelná varianta.

Cesta do Strakonic je úmorná. Zelená turistická tady vede po silnici a ten asfalt žhne! Prostě to byl masakr motorovou pilou, který jsme pak kvůli kopání každý den podstupovali.

Ve Strakonicích naše první kroky vedli do parku – Rennerových sadů. Tady jsme sehráli hru ‘Od desíti k jedné‘. V parku bylo deset stanovišť, na kterých byly lístečky 1 – 10. Úkolem skupin bylo donést co nejvíce lístečků s co největšími čísly.

Kazit jim to mohli vedoucí, kteří skupiny mohli chytat, ale jen za předpokladu, že jsou rozpojené. To se nestávalo, pořád se drželi za ruce, tak jsme je alespoň zdržovali.

Hra dopadla v pořadí: modří, zelení, žlutí, červení.

Ze sadů jsme šli do centra a na hrad. Chtěl jsem tam před táborem domluvit prohlídku, ale telefon, který mají na stránkách uvedený, nefungoval. E-mail se mi vrátil. Když jsem zavolal na informace, nadiktovala mi paní ten nefunkční telefon.

Ještě jsem si na to stěžoval v pátek v práci Tomášovi, který pochází z nedaleké Blatné. Ptal jsem se ho, co to tam na tom Jihu mají za nepořádek. Jen pokrčil rameny a odvětil mi: „To víš, Strakonice! Co bys chtěl.“

Tuto příhodu jsem vyprávěl Danovi v sobotu, když jsem ho tam posílal, aby nám tam rezervoval první prohlídkový okruh, když se tam nejde dovolat.

Když se vrátil, krčil rameny úplně stejně jako Tomáš a pronášel stejnou větu: „To víš, Strakonice!“ A dodával: „Už vím co si pod tím představit. U pokladny seděl nepříjemný chlápek, který mě skoro seřval, jak to že nevím, že jsou v rekonstrukci a že přístupná je jen věž s černou kuchyní a k tomu nepotřebujeme rezervaci.

To hanlivé označení Strakonic se ujalo. Já to často používal. Když si mi někdo přišel na něco stěžovat, rád jsem odpovídal: „Seš u Strakonic, tak co bys chtěl?“

Např. „Proč je tu jen jedna sprcha? Proč je ten výlet tak dlouhý? Proč je takové horko? Apod. Odpověď se vždy nabízela: „To víš, Strakonice!“ Člověk nesměl jen zapomenout obligátně pokrčit rameny.

V prostorách hradu je i Íčko a až tady mi došlo, že sebou nemám razítník. Moc jsem to neřešil, věděl jsem, že tu nejsem naposledy. Že si ho nevezmu ani v jednom z následujících dnů, kdy budu ve Strakonicích, je už jiný příběh.

Koupil jsem nám vstup do hradní věže a do černé kuchyně, rozdělil táborníky na půl a vyrazili jsme. Nahoru na věž vedla část schodů, které byly velmi úzké. Měl jsem co dělat, abych prošel. Dolu jsem pak ještě nesl Emu a o to to bylo těžší.

Pěkný výhled z věže je. Na celé Strakonice a do nejbližšího okolí. Zato černá kuchyně byly jen dvě prázdné kamenné místnosti. Jen na jednom okně byla mísa s fazolema. Když jsem ji viděl, v duchu jsem si říkal. Ještě dobře, že jsem týmy fazolema (které budou představovat zásoby na cestu) ještě neodměňoval. Nikdo tedy nemohl mít pokušení tady svému týmu přilepšit.  

Když jsme si obě hradní místa prohlídli, dali jsme si hodinový rozchod. Já, Artur, Iva s Emou, Dan a později i Peťka s Melisskou a Helenkou jsme šli do restaurace na jídlo.

Po rozchodu jsme šli vyzkoušet ten Danův jez. A byla to pecka. Pod jezem bylo místo, kde se šlo potápět a plavat, ale zároveň zde většina děcek dosáhla. Pak následoval veliký panelový schod. Na tom se dalo dobře stát a hlídat děti ve vodě. To místo jsme si zamilovali a chodili se každý den koupat sem. Dane, byla to trefa do černého.

Martin (majitel tábořiště) to moc nechápal. Sám preferoval Slaník a o tomto jezu prohlašoval, že je za vyššího stavu vody hodně nebezpečný. To může být, ale nám to v těchto podmínkách nevadilo.

Koupačku jsme si užili. A užívali si to i ti, co z různých důvodů nešli do vody. Na břehu hráli stolní hry a k řece si chodili smočit jen nohy nebo se spokojili s chladem, jdoucím od vody.

I cesta do tábora byla vždycky daleko příjemnější. Šlo se už převážně ve stínu a nebyla to taková vražda jako do Strakonic.

V táboře na nás čekal pozdní oběd. Během oběda šli holky bodovat úklid, a když to zpozorovala Melisska, mohli jsme slyšet: „Oni bodujou, ty kráso!“ A pelášila ke stanu.

Po obědě jsme si vyslechli Terky ranní ztišení a pak byl volný program. To nelibě nesla moje žena Iva. Pořád do mě hučela, abych s děckama šel hrát hru. Že je třeba, aby jeden den se končilo v deset a mohli jít včas spát.

Byla tak neodbytná, že mě vyhnala ze stanu, kde jsem sladce usínal, než tam přišla mi promlouvat do duše. Vztekle jsem ze stanu vypálil a šel si lehnout do stínu na trávu. Tady jsem ležel, dokud mě nenašla.

Ale to už se blížila osmá hodina večerní, tedy čas, kdy jsem je sám plánoval svolat. Bylo na čase sehrát hru ‘Řev lva‘

Zatím přešel řev v protáhlý dunivý ryk, při kterém strne každý živý tvor, a lidem, kteří jinak nevědí, co je to strach, chvějí se nervy jako okenní tabulky od dalekých dělových výstřelů.

          Staš letmo pohlédl na Nelu. Když viděl její roztřesenou bradičku a vlhké oči, řekl: „Neboj se, neplač!“

          Ale Nela odpověděla právě tak jako kdysi na poušti: „Já nechci plakat …, mně se jen tak … potí oči. ACH!“

          Poslední výkřik se jí vydral z úst proto, že v tom okamžiku zazněl od lesa druhý ryk, ještě mohutnější než první, protože byl bližší. Saba vrčel a zároveň se třásl jako list, Kali začal trhavým hlasem opakovat: „Pane, dva! Dva…! Dva!“

          Když se teď lvi navzájem ucítili, nepřestávali řvát a strašný koncert pokračoval ve tmě bez přestávky; když jedno zvíře zmlklo, druhé začalo.

Rozlosovali jsme skupiny, v jakém pořadí nastoupí a poté jsem vysvětlil pravidla. Vyhraje ta skupina, která bude po dvě minuty co nejhlasitější. Prostě ta co bude nejvíce řvát.

Výborná hra. Mnozí pak do konce tábora chraptěli a nemohli mluvit. Všichni řvali, co to šlo. 

A Iva? Přišla mi říct: „Já netušila, že ta hra bude trvat patnáct minut.“ Příště se třeba stačí jen zeptat.

Do desíti se to krásně stihlo. Chvály, Jirkovo slovo, čištění zubů. Mnozí, zejména Rakovničtí, spali pod širákem.

úterý 7. srpna

Rozcvičku měl Artur. Během ní a snídaně jsem šel nahoru k lesu připravit hru. Potřeboval jsem tam vyrobit krávu se čtyřmi vemeny. K tomu, aby to vypadalo, jako kráva mi velmi pomohla hlava, kterou namalovala Viky loni na vánoční představení.

Po snídani měli skupiny jednoduchý úkol. Vyluštit netěžkou šifru. Když písmenka správně poskládali, vyšel jim nápis KOH-I-NOOR. Z toho si měli odvodit, že kráva bude u pastelkového hřiště. Našli ji všichni a vydojili ji přibližně ve stejný čas. Na dřevě tam viseli čtyři rukavice naplněné vodou. Skupiny měli za úkol prsty a palec proděravět špendlíkem a vemínko podojit tak, aby v rukavici nezbyla žádná voda.

Já s Jirkou jsme za poslední skupinou vycházeli obtěžkaní potřebami na další hru. V půli cesty k nám přiběhli modří a za nimi další skupiny. Nebylo nikoho, kdo by mě poslouchal, když jsem prohlašoval, aby tam na nás počkali, že tam budeme hrát další hry.

’Lov bizonů‘, tak se jmenovala další hra.

Nejednou za večerních červánků vídaly děti z dálky stáda slonů, vypadajících jako pohyblivé skály, jak směřují volným krokem ke svým obvyklým napajedlům. Když je viděl Hatím, někdejší obchodník slonovinou, mlaskal, vzdychal a důvěrně říkal Stašovi: „Mašalláh! Jaké je to bohatství! Ale teď se nevyplatí lovit, protože Mahdí zakázal egyptským kupcům přijíždět do Chartúmu a není komu prodávat kly, leda emírům na Umbáje.“

          Kromě slonů potkávali i žirafy, které při spatření karavany kvapně utíkaly těžkým klusem, kývajíce dlouhými krky, jako by byly kulhavé. Za Góz Abú Gumou se objevovali čím dál tím častěji bizoni a celá stáda antilop. Když byl nedostatek čerstvého masa, lidé z karavany je lovili, ale skoro vždy bezvýsledně, neboť ostražitá a rychlá zvířata jim nedovolovala, aby se k nim přiblížili nebo je obklíčili.

Bizony představovali vedoucí. V hracím poli jich bylo vždy sedm a postupně jsme se střídali. Každý bizon měl sedm životů a postupně si je ubíral, když byl zasažen papírovou koulí. Ve chvíli, kdy bizon ulehl na zem mrtev, strhla se mezi lovci o něj bitva. Vyhrálo to družstvo, jejíž člen se první bizona dotkl.

Tato skupina si pak odběhla pro plachtu, v které bizona dopravili za čáru, kde se jim úlovek započítal. Být bizonem nebyla žádná výhra. Kord, když pak člověka nesli v plachtě. Většinou vedoucího spíše táhli, tudíž všechny plachty utrpěli díry a vedoucí měli mnohdy spálená záda či zadek.

Vše ještě mohl zamotat oddechový čas. Vždy po pěti minutách někdo z vedoucích zapískal na píšťalku a v tu chvíli si museli jít všichni na minutu odpočinout. I když třeba táhli již mrtvého bizona. Nu a po minutě se o něj hrálo znovu.

Moc pěkná hra. Táborníci si jí užili a vedoucí byli rádi, že končí.

Následoval ‘Lžičkový závod‘. Místo lžiček jsme však používali lakrosky. Skupiny se rozdělili do pěti dvojic a utvořili je tak, aby si mohli štafetově předávat lakrosky s míčkem. Skupina, jejíž pět dvojic nejrychleji přeběhli louku, vyhrála. Tady pořadí bylo: modří, žlutí, červení a zelení.

Během hry nám Martin připravil přívěs a my do něj nandali chrastí a větve, které tam byli u lesa na hromadě po nějaké prořezávce.

Potom už nám nic nebránilo vydat se do tábora. Ještě před obědem jsme stihli ranní ztišení. Tentokrát probíhalo po skupinách a pro každou skupinu měl svědectví připravený jiný vedoucí. Já byl rozhodnutý jít pod strom, a protože tam zamířil Beny s modrými, tak jsem slyšel jeho. Moc dobré to měl. Tedy alespoň mě to oslovilo.

Po obědě nebylo moc na co čekat. Vyráželi jsme na koupačku do Strakonic. Dopoledne přijela Mája s Toníkem, tak šli s námi. Koupat se šla i Iva s Emou. Emička vždy hlasitě rozdýchávala první ponoření do vody. Ale jakmile už byla osmělená, nebylo síly, které by jí dostalo z vody. A když jsem jí vyndal nad vodu, aby v náručí na sluníčku trochu oschla a zahřála se, tak se předkláněla a vztahovala ruce k vodě. Dokud nebyla po krk ve vodě, nebyla spokojená, koza.

Vždy, když jsem ji měl ve vodě, musel na táborníky dávat pozor někdo jiný z vedoucích, neboť mě zaměstnávala Ema. A tak jsem viděl až konec celé akce, když Dan vyndával Helenku zpod vody.

Ta jediná neuměla plavat a chodila do vody tedy v rukávkách. A tehdy se stalo, že se dostala blízko jezu, z kterého ze shora padala dolu voda. Když se do toho proudu postavil dospělý člověk, krásně to masírovalo záda (musel sis dát jen pozor, aby ti proud nevzal plavky). Když se pod proud vody dostala Helča, šla ke dnu.

Naštěstí Artur na stupínku o ní měl přehled, a když viděl, že ji bere proud, začal na ni volat, ať plave k němu. Ona sice začala plavat, ale stále se pohybovala více dozadu k jezu. Prostě proud byl už silnější než ona. Artur na ní tedy upozornil Dana, který situaci monitoroval v korytu a šel jí naproti. Ve chvíli, kdy se Helenka dostala pod padající vodu, která ji zatlačila pod hladinu, přišli na pomoc Danovo ruce, které vykulenou a prskající Helenku vytáhli na vzduch. Bylo to všechno tak rychlé, že jsme si nikdo nestačili ani uvědomit, co se děje. Ani Helenka. A díky tomu, že Danův zásah byl tak rychlý, nestihla se pořádně ani topit, tudíž neměla ani žádné zábrany jít znovu do vody. I když sama byla už opatrnější a hlídala si, aby se nedostala daleko od stupínku, kde normálně dosáhla.

Cestou z koupání jsme se zastavili ještě v Coopu, který jsme měli při cestě. Každý si tam koupil nanuka, já i studenou kofolu a šli jsme do tábora.

K večeři byly naplánované buřty, tudíž bylo třeba rozdělat oheň. Postavení hraničky jsem se ujal já. K zapálení jsem si zavolal Davida, abychom to udělali po našem – bez sirek, s křesadlem, za pomocí březové kůry. To se povedlo.

U ohně měl Jirka slovo a šlo se spát.

středa 8. srpna

Budíček byl o hodinu dříve, neboť nám jel vlak v 8:40hod. Rozcvičku vedli Jája a Nudle. Pak přišla na řadu snídaně a ranní ztišení Karol. Potom už rychlý odchod na nádraží.

Vlak nás odvezl z Řepic do Strakonic, kde jsme přesedli a jeli ještě jednu zastávku do Přední Zborovice. Zde jsme vystoupili z vlaku a sešli do vesnice. Po překonání řeky Volyňky (a zavzpomínání na tábor Jižní pól u Malenic, kde jsme se v této řece koupali) jsme se napojili na červenou a vyrazili.

Do Strakonic to bylo doprava 6 km po červené. My sice do Strakonic měli namířeno, ale chtěli jsme tam jít přes rozhlednu Kbíl, tudíž jsme se vydali na druhou stanu a ušli pěkných 22 km.

Bylo ohromné vedro, ale protože jsme šli lesem, ani nám to nepřišlo. Cesta poměrně rychle ubíhala. Na rozcestí Nad Liběticemi, kde jsme červenou vyměnili za žlutou turistickou, jsme se dostali strašně rychle.

Petra od začátku tábora až do dnešního rána vyhrožovala, kdo všechno nebude moci na výlet jít, páč to nedá. Jmenovala při tom vždy půl tábora. Já to velmi rychle všechno uschopnil a na výlet vyráželi všichni.

Na rozhledně se toto téma opět otevřelo. Petra mi začala tvrdit, že Aneta nedojde. Že nemůže došlápnout a že pro ni Milan bude muset přijet. Já to zamítl s komentářem, že Milana nezavolám dříve, dokud si o to Aneta sama neřekne.

Ta mlčela, tak se šlo dál. Až kousek před Smiradicemi za mnou přišla. Zavolala jsem Milana a ten pro ní přijel do Sousedovic. Nakonec bylo dobře, že dorazil, neboť přivezl alespoň pití ve várnicích a my si všichni mohli dočepovat. Jinak by nás nedostatek vody asi dohnal. Takhle to bylo v pohodě.

Ještě se vrátím k rozhledně Kbíl. Od Kbílu jsme šli zkratkou, po neznačených cestách díky chytrému telefonu a mapám v něm. Dělal jsem si v táboře z Máji legraci, že jsem ji vyměnil za chytrý telefon. Neboť do té doby chodila na výletech první s mapou v ruce.

Když jsem včera u táboráku táborníky připravoval na dnešní výlet, říkal jsem jim: „Bude to přibližně dvacet kilometrů, cílem je rozhledna, která se vám asi ani nebude líbit, ale já na ní ještě nebyl.“

Nakonec se rozhledna líbila. Šlo o klasický vysílač s rozhlednovou plošinou, ale pohled z ní byl do daleka. Výhledy opravdu pěkné. Nakonec si ji většina pochvalovala a nechápali, že jsem jim jí haněl. To je ale prostě ten rozdíl mezi vámi, táborníčkové, a tou generací před vámi. Kdyby sem měla jít například taková Pavla, označila by tuto rozhlednu za nic, zbytečnost! Když si u ní nejde koupit ani nanuka, nemá cenu tam vůbec jít. Je super, že vy to máte jinak.

Zkratka nás vedla přes Smiradice, za kterými jsem chtěl přehupkat na zelenou turistickou. Jenomže jsme museli jít naproti Milanovi, tak jsme šli přes Sousedovice. A když už jsme tam byli, vyplatilo se odbočit na zkratku zkratky a projít mezi rybníky.

Zkratka zkratky. To když táborníci slyšeli, omýval je pot a brali je mrákoty. Velká většina si myslela, že už dávno nevím, kde jsme a kufrujeme. Jeden z nich byl Fanda. A při rozhovoru s ním jsme nějak narazili na plánované přenocování a noční hru. Tak jsem se jen zeptal, zda by si nechtěl v noci zahrát Lindeho. A jeho to zaujalo. Sice není ještě vedoucí, ale mě tak nějak přišlo, že by se na tu roli hodil. Domluvili jsme se, že se domluvíme.

Konečně jsme došli na zelenou a odtud už to byl jen kousek do Strakonic. Bylo mi jasné, že ve Strakonicích musíme dát rozchod, jinak táborové mužstvo neudržím pohromadě a v klidu. Navíc bych rád něco sám zakousl a napil se studené kofoly.

Když jsme nechtěli jít po silnici, museli jsme projít kempem Podskalí. Ve chvíli, kdy jsme míjeli záchodky, rozhodlo se pár děvčat, že toho využijí. Nezbylo nám, než na ně počkat. Mezi tím se rozpršelo – docela hustý průtržák. A my byli naštěstí u těch záchodků, tak jsme se dovnitř schovali. Výborně nachystané to bylo.

Děcka pod pláštěnkama a deštníkama začali mizet do tamního občerstvení. Sám jsem se za nimi nakonec vydal. Chuť na studenou kofolu mě úplně spalovala. A taky jsem měl hlad. Sice jsem měl v plánu dát si úplně něco jiného, ale protože když jsem přišel na řadu, přebývali jim tam hanburgry, které udělali omylem navíc, dal jsem si ten. Zažehnali jsme tady hlad a žízeň a nemuseli jsme ve Strakonicích řešit rozchod. Výborně to dopadlo.

Ve Strakonicích jsme se rozdělili na dvě skupiny. Ta větší pod Jirkovým vedením odcházela do tábora. Ta menší se šla k jezu koupat. Setkali jsme se tady i s Tomášem Maškem, který nás přijel navštívit.

 Ačkoliv jsme zažili před chvílí průtržák, nyní už opět svítilo sluníčko a voda byla bezvadná. Prostě to nemělo chybu. Po celodenním plahočení se po lesích tohle byla naprostá pecka. Nemám slov!

Museli jsme to nejdříve vykomunikovat, ale nakonec jsme do Coopu dnes nešli a pádili rovnou do tábora. Na sedmou byla připravená večeře a po ní přišel ještě jeden ceďák. Ten měl za následek, že padlo přespávání mimo tábor. Nemělo by to v mokré trávě příliš smyslu.

Jirka měl slovo a pak se strhla chvaličská divočina. Jednou za tábor se to povede, že Artur je v náladě a když se to potká s náladou táborníků, pak lze zažít to, co my dnešní večer.

Jako vždy to začínalo nevinně. Říkali se čísla písní ze zpěvníčku a Ara je buď zahrál, a nebo ne. V takovém případě se hrála jiná chvála. Teď někdo chtěl hymnu. Myslel tím táborovou píseň Humbu. Někdo se toho však chytnul a začal zpívat tu českou. Artur při prvních slovech vstal. Jeho napodobili další, až stáli a zpívali českou hymnu všichni.

Do toho šla jedna řvací píseň za druhou, dělali se blbinky, křičelo se o přídavky. Prostě táborové běsnění. Často se to děje na Davidovo pátry, kde se to některé ročníky snažíme uměle vyvolat, ale když to přijde takto samovolně, je to vždy lepší. Stojí to víc za to.

Navíc David letos párty nechystal, takže to přišlo takhle samo. Jirka, když na tu sběř koukal, pronesl ke mně: „Vidíš, jak jsou živí? Nevybouření?

já: „Ale vždyť mají všichni v nohou 22 km.“

Jirka: „Ale nepoznáš to na nich.“

Chvíli jsem si ten rozhovor přehrával v hlavě, pak jsem si chvíli hrál s myšlenkou, že bych dal noční hru. Chtěl jsem to původně spojit s přespáváním, ale klidně vlastně můžeme dát jen samotnou výpravu k Lindemu. Vyhledal jsem Jirku, abych se s ním o tom poradil. Ten nadšeně souhlasil. Pro byl i Fanda, tak jsem v deset písknul na píšťalku a zařval: „Noční klid … mohl být, kdybyste nebyli tak živí. Takhle dáme ještě noční hru.“

Následně jsem šel do kuchyně připravit si čokolády a odcházel z tábořiště s Fandou opět o patnáct minut před táborníky. Pro něj to byla zkouška ohněm. Když se dozvěděl, že zůstane sám u přístřešku a bude tam čekat na jednotlivé skupiny, chvíli to rozdýchával. Bylo to pro něj poprvé, kdy zůstal v noci takhle sám v lese.

Nicméně dal to s přehledem a užil si to stejně jako skupiny, které k němu přicházeli.

V této hře jsme chtěli napodobit úsek, kdy Nela trpěla vážnou nemocí a potřebovala dostat prášek – chinin. Když Staš viděl v dálce kouř od ohně, na nic nečekal a ještě v noci se vydal na výpravu k neznámým lidem. Našel tam smrtelně zraněného kapitána Lindeho, který mu vzácný prášek mohl poskytnout.

Nechal jsem jednotlivé skupiny, aby si určili, v jakém chtějí vycházet pořadí. Měli za úkol najít Lindeho, obvázat ho a chtít od něj pomoc pro Nelu – chinin. Místo bílého prášku však dostali ve tmě svítící náramky. Pak se měli vrátit k pastelkám a odcházet do tábořiště spát.

Od pastelek skupiny odcházeli v patnáctiminutových intervalech. Modrý se žlutými začali hrát jednoduché hry, aby využili čas a zabavili se. To se mi na těch vedoucích líbilo, že to dokázali takhle využít ten čas a zabavit své ovečky.

Jak už jsem psal, hra měla úspěch. Táborníky to bavilo a příležitostně na ní vzpomínali do konce tábora. Krátce po půlnoci jsem přicházel s poslední skupinou do tábořiště a šli jsme spát.

čtvrtek 9. srpna

Vstávalo se opět normálně, ze stejných důvodů jako posledně. Rozcvičku měla Wewerka. Já opět už tou dobou byl v lese a připravoval hru.

Když za mnou táborníci po snídani přišli, bylo to tak nějak akorát, když jsem se vším byl hotov. Rozlosovali jsme skupiny, v jakém pořadí budou nastupovat k jednotlivým úsekům. První na řadě bylo: ‘Stopování karavany‘.

Staš se konečně rozhodl říct Nele pravdu, která dříve či později musela vyjít najevo.

„Nelo,“ řekl, „stáhni si rukavičku a nenápadně ji upusť na zem.“

„Proč, Staši?“

          Hoch ji k sobě přitiskl s jakousi u něho nezvyklou něžností a odpověděl: „Udělej, co ti říkám.“

          Nela se držela jednou rukou Staše a bála se ho pustit, ale rozřešila věc tak, že začala rukavičku stahovat zoubky, každý prst zvlášť, až konečně ji stáhla docela a pustila na zem.

          „Za chvíli hoď druhou,“ ozval se Staš. „Já už jsem své shodil, ale tvé budou líp vidět, protože jsou světlé.“

          Když viděl, že dívčinka na něho hledí tázavě, pokračoval: „Nelekej se, Nelo… ale víš … možná že se nesetkáme ani s tvým, ani s mým otcem… a že nás tito škaredí lidé unesli. Ale neboj se… protože jestli tomu tak je, pak za námi pojede stíhací oddíl. Dohoní nás a jistě nás vysvobodí. Proto jsem ti řekl, abys zahodila rukavičky, aby stíhatelé našli naše stopy. Zatím nemůžeme dělat nic jiného, ale později něco vymyslím… Určitě něco vymyslím, jen se neboj a důvěřuj mi.“

V lese byla vyznačena trasa, kterou skupiny měli projít. Vyznačil jsem jí pomocí voňavek. Čas od času jsem nastříkal strom kolem dokola a skupiny měli jít po čichu až k místu, kde mi voňavky došli a kde tedy byl cíl. Z přiložených hodinek měli za úkol opsat čas, ve kterém tam došli.

Skupiny, které zrovna nestopovali, se střídali na pastelkovém hřišti, kde nastupovali k opičí dráze. Byla vytyčena trasa, kterou pomocí lan museli jednotlivý táborníci projít. Počítali se jim neoprávněné doteky na zem a hlavně čas, za který trasu celá skupina zdolala.

Tady nás také našla Miška Flaková, která se za námi přijela podívat. Když se se mnou zdravila, pronesla něco v tom smyslu, že si myslela, že budeme uprostřed nějaké hry a přitom se tu ve stínu jen schováváme před sluníčkem. Tak jsem jí hned vyvedl z omylu, že dokonce hrajeme dvě hry zároveň.

Stopovačka byla zajímavá, netradiční. Když jsem šel zpátky a zkoušel najít postříkané stromy, abych to vyzkoušel, říkal jsem si v duchu, že kdyby mě někdo viděl, jak očichávám jednotlivé stromy, možná by volal záchranku. Stejně si pak připadali jednotlivý táborníci.

Jen Fanda a jeho modří to ošulili. Ve snaze uhnat první místo se Fanda rozběhl za nějakým igelitem, který plápolal u tamní školky ve větru a s hrou nemněl nic společného. A když byl u něj, už pro něj bylo snadné objevit cíl (i proto, že tam odsud viděl jít skupinu před ním). Modří se tak v cíli napsali ve stejný čas jako žlutí, kteří na trasu vyráželi patnáct minut před modrými. Prostě nečuchli ani k jednomu stromu. To jsem jim prostě nemohl počítat.

Když jsem to vyprávěl Arturovi, řekl o Fandovi: „To je divočák.“

Měli jsme odehrané oba úseky a někteří se těšili, jak už půjdeme do tábora. Ale to se přepočítali. Šli jsme na druhou stranu – k přístřešku, kam jsme dosud chodili jen v noci. Tady byl les, který jsem vybral pro hru Padouši. Padouchy jsem měl již vytištěné na papírech. A u každého padoucha bylo jasně vidět, kolik střel je třeba, aby byl vyřízen.

Skupiny se rozdělili do dvojic a každý v dvojici měl papírovou kouli. Když dvojice měla náboj, mohli podstupovat souboje s ostatními dvojicemi. Povedlo-li se ukořistit cizí náboj, byl za bod. Jinak bylo cílem svým nábojem poranit nebo rovnou dodělat padoucha na papíře.

Hra měla spád a táborníky bavila. Poznat se to dalo podle toho, že když modrým došli náboje a já musel po půl hodině hru ukončit, vzedmula se vlna odporu. Rádi by ještě hráli dál. Tak se mi to líbí, takhle mě to baví. Mám pak jistotu, že když hru dám v budoucnu, přivítají ji s nadšením. To se to pak jinak hraje, než když vidím kyselé obličeje bez zájmu.

Víc her jsem tu připravené neměl. Šli jsme tedy do tábora. Tady jsme stihli před obědem dát ještě ranní ztišení. Tentokrát bylo na Milanovi Matalovi.

Po obědě, jak už bývá zvykem, jsme šli do Strakonic se koupat. Bylo to poslední koupání na táboře a šlo nás historicky nejméně. Mnohé odrazovala ta cesta tam, jiným to bylo zakázáno, protože si dopoledne usmysleli, že chtějí být nemocní. Logicky se nemohli uzdravit před koupáním. Ani Anet nemohla jít, co kdyby se jí zase ozvala ta noha.

Řeka byla opět skvělá. Ale bylo vidět, že po včerejších deštích teče trochu více vody. I pěna pod jezem byla větší. Byli jsme rádi, že nás je tu dnes jen málo. Užili jsme si to o to víc, poněvadž jsme věděli, že je to letos naposled.

Cestou do tábora jsme se samozřejmě stavovali v Coopu. Terka zde dělala obří nákup a do tábora nesla dvě igelitky. Každý po ní něco chtěl a tak šla nakupovat se seznamem delším, než mívala na nákupy kuchařka.

Přišli jsme akorát na večeři. Žel byly nudle s mákem. To já tedy moc nemusím. Ne opravím toto tvrzení: Nemusím to vůbec. Naštěstí zbyla ještě polévka od oběda a ta mě zachránila.

Po večeři jsem potřeboval ještě odehrát jednu hru: ‘Opice‘.

„Malý Nasibu dostal za úkol sušit banány a rozemílat je mezi dvěma plochými kameny na mouku. Při trhání těžkých svazků tohoto ovoce mu také pomáhal King a oba se přitom přecpávali tak neslýchaně, že zakrátko byl v blízkosti chat naprostý nedostatek banánů a muselo se chodit na jiné plantáže, ležící na opačném konci náhorní roviny. Saba, který neměl nic na práci, je při těchto vycházkách obyčejně doprovázel.

          Ale nasibu divže svou horlivost nezaplatil životem, nebo aspoň zajetím zvláštního druhu. Stalo se mu totiž, když jednou sbíral banány na pokraji skalního výstupku, že náhle spatřil ve skalní rozsedlině strašnou tvář, porostlou černou srstí, mžourající na něj očima a cenící bílé tesáky jako v úsměvu. Chlapec v prvním okamžiku zkameněl strachem a potom začal utíkat ze všech sil. Sotvaže však uběhl tucet kroků, kostnatá paže se mu ovinula kolem těla, zdvihla ho do výše a netvor černý jako noc se s ním dal do běhu k propasti.“

Opici tvořili vždy čtyři lidi z týmu. Ty bránili proti ostatním papírové koule - banány. Opice přitom byli přivázáni lanem ke kůlu. Koho chytli, museli se jít oživit. Vyhrál tým, který za všechny tři kola, kdy obíral opičáky, měl nejvíce koulí.

Hra byla speciální tím, že nejen že za ní dostali fazole, ale vyfásli i kartičku slona, kterou pak využili k páteční putování po mapě.

Po hře následovalo Jirkovo slovo. Když končil, bylo půl desáté a obloha byla poseta hvězdami. Zdálo se, že nic nebrání tomu, aby se mohlo uskutečnit přespání mimo tábor. To jsem také ohlásil. Všichni měli za úkol vykonat večerní hygienu, sbalit si spacák a karimatku. Takto sbalení jsme potom vyráželi v minutových intervalech po skupinách nahoru k pastelkovému hřišti.

Chvíli před desátou za mnou přišla Verča s Tomem, aby mi ukázali na telefonech radar, který ukazoval, že se sem blíží bouřka. Měla dorazit kolem jedné.

Co teď s tím, když už všichni byli nachystaní vyrazit? A ne vždy se potvrdí, co radar předpovídá. Navíc nahoře je přístřešek, dostatečně veliký na to, abychom se pod něj všichni vešli a volali si do tábora o pomoc. Chvíli předtím přijel už i Dan, takže jsme měli k dispozici dodávku, Milanovo Citroena a Jirkovo Felicii.

Navíc se našli i vedoucí, kteří v zájmu nových zážitků podporovali myšlenku jít přespávat i s hrozbou bouřky. Já se k tomu také přikláněl. Tak jsme tedy šli.

Myslím, že děcka si to docela užívali, noc mimo tábor. Všem jsem vysvětlil evakuační plán pro případ, že by opravdu začalo pršet: „Vzbudí-li tě déšť, probuď kolegu napravo, nalevo, sbal se a odeber se do přístřešku, kde počkáme na odvoz.“

Ten večer na mě docela doléhala únava. Takže jsem nic nevymýšlel. Přišel jsem nahoru, roztáhl karimatku, rozbalil spacák, zašel se vyčůrat a lehl si. Koukal jsem na hvězdy a sledoval, jak rychle mizí pod zatahující se oblohou. Zvedl se také nepříjemný vítr a já si v duchu říkal, jaký jsem vůl. Stále více jsem si uvědomoval, že jsme měli zůstat v táboře.

Rozhodl jsem se to zaspat a vyčkat věcí příštích. I jsem usnul. Probudil mě až ruch kolem mě, když se všichni balili a šli pod přístřešek. Sbalil jsem se tedy taky, a protože se nic nedělo, rozhodli jsme se jít do tábora.

Až když jsme všichni byli ve stanech, rozpršelo se. Děkoval jsem Bohu, jak to dopadlo, a říkal si: „Když nemá rozum hlavas, musí ho mít Bůh.“

Na každého shodil tři kapky, aby nás vyburcoval a dostal do tábora, než skutečně začalo pršet. Děkuji.

pátek 10. srpna

Tentokrát jsem však posunul o hodinu budíček. Od samotného rána pršelo. Rozcvička, kterou vedla Terka s Káťou, nebyla tedy nijak dlouhá. Po snídani následovalo hned ranní ztišení, které měla Peťka. Pak následovali dlouhé chvály. V dešti se toho moc jiného dělat nedalo.

Až před obědem jsem byl donucen sehrát dvě hry: ‘Lov ryb‘.

Když lijavec ustal a zase zasvitlo slunko, vyšel ze stromu, aby se podíval na ryby, které přinesl Kali. Černoch jich nalovil asi tucet na udici, zhotovenou z tenkého drátu. Byly většinou malé, ale tři mezi nimi byly stoupu dlouhé, stříbrně kropenaté a kupodivu lehké. Mea, která byla vychována na březích Modrého Nilu, ryby znala a říkala, že jsou dobré k jídlu a že kvečeru vyskakují velmi vysoko nad vodu.

Už jsme tu hru hráli, myslím na Bratrstvu. Udělali jsme veliký kruh. Každý dovnitř vyslal jednoho zástupce se zavázanýma očima. Do kruhu se rozmístili kuželky a úkolem rybářů bylo, kuželky vysbírat. Kde která leží, jim museli napovídat kolegové s týmu, neboť sami rybáři uprostřed neviděli.

Pořadí bylo následovné: modří, o druhé místo se dělili červení se zelenými a žlutí skončili třetí.

Ještě jsme dali jednu hru: ‘Létající koberec‘. Celá skupina si musela stoupnout na kus igelitu a vymyslet způsob, jakým dokážou igelit otočit na druhou stranu, aniž by šlápli mimo něj. Chvíli se to zdálo nemožné, nakonec však každá ze skupin našla způsob, jak toho dosáhnout. Pořadí této hry skončilo: žlutí, zelení, červení a modří.

Pak už byl oběd. K němu jsme měli špagety, na které se mnozí celý tábor těšili. Já se rozhodl oběd obětovat a vydal se do Strakonic, abych získal razítka. A dal jsem si veliký pozor, abych razítník tentokrát nezapomněl.

A když už jsem tu byl a v táboře o program bylo postaráno (aniž by mě k tomu potřebovali), zastavil jsem se na čínu a zavřel jsem to větrníkem v cukrárně. K tomu studená kofola, prostě mi to trošičku zvedlo náladu.

Dneska jsem nemněl svůj den. Dolehla na mě únava, bylo hnusně, venku pršelo. Když jsem se o tom později bavil s Jájou, označil jsem svou náladu slovy: „Dneska díky únavě a také počasí jsem startoval na první dobrou.“

Když jsem se vrátil do tábora, rozbíhala se mapa, kde skupiny postupně přicházeli o své pracně vydobyté zásoby (fazole). Celé to řídila Terka, kterou na to proškolila Mája. Když jsem viděl, že vše běží, šel jsem si do stanu na chvíli lehnout a načerpat trochu energie, která mi tolik chyběla.

Nevím, jak jsem tam mohl být dlouho, než přišla Iva s Emou a vzbudili mě. Ale pořád se hrála závěrečná hra u mapy. Stihl jsem být u toho, když červení na poušti umřeli. Došli jim zásoby. A stalo se to jen den (jedno kolo) před koncem, který určil, že zelení se žlutými skončili na prvním místě. Modří zase o bod brali stříbro a červení tedy skončili poslední.

Artur tedy opět mohl prohlásit: „Příští rok už nejedu!“ Zase skončil druhý. Ani Fanda s Benym to nedokázal.

Co se mi líbí, je, že dohromady tvoříme partu. Ano soutěžíme spolu, ale ve volných chvílích se to promíchá napříč týmy a dokážeme se bavit každý s každým. Teď, když se vyhlásili výsledky, vítězové se zaradovali, poražení smutnili a hořekovali nad tím, že to zase projeli v kostkách a že je to celé o náhodě.

Pogratulovali si, podali si ruce a zapomnělo se na to. Jelo se dál s cílem užít si společně ten čas, co nám na táboře zbývá. Je to strašně moc hezké a pozitivní. Mě se to líbí a baví mě to.

Následovalo Jirkovo závěrečné slovo a pak už se vše připravovalo na hostinu. Přišel se na nás podívat také Martin (majitel) a kulil oči nad tím, co vše dokáže kuchařka v táborové kuchyni stvořit a jak si umíme dávat do zobáčku.

Já také po 5ti letech byl spokojen s tím, kolik bylo na hostině masa. Bylo to výborné. Ema měla před sebou ešus, v něm nepečený dort a špinavá byla až za ušima. Jo a do toho si mlaskala, jak je to dobré, koza.

Hostina začínala v šest. Tou dobou už nepršelo a zbyl tedy čas na oheň. Bylo třeba spálit zbytek dřeva na vozejku. Co na tom, že bylo mokré. Věřili jsme, že pomocí březové kůry a křesadla to dáme. A na podruhé se to podařilo. Pravda, museli jsme si pomoci suchými třískami, ale pak už to byl parádní fajrák.

U něj proběhlo Terky vystoupení. Letos byla limitována časem – půl hodinou. Já u toho však nebyl. Iva mě poprosila, zda bych s ní nešel do stanu uspávat Emu, alespoň na chvíli. A takové prosby se neodmítají.

I tak jsem stihl ještě sedět u ohně společně s Jirkou a Danem. Mluvili jsme třeba i o tom, že bych do budoucna měl rád své tábořiště. Moc to sice nechápali, ale on k tomu ten čas dozraje.

Když začali vedoucí a většina táborníků chodit spát, já šel dělat papíry, abych to měl na zítra vše připravené. Spát jsem šel někdy kolem jedné hodiny ranní.

 

sobota 11. srpna

Odjezdový den. Vstávalo se normálně. Rozcvička, kterou vedl Tom, proběhla. Po snídani mělo podle mého plánu začít hned ranní ztišení. Žel se děcka rozprchli si balit, takže ztišení bylo až po zabalení.

V jedenáct naběhli majitelé tábořiště a my jim pomáhali bourat tábor. Po skupinách jsme se najedli a ve 12:20hod táborníci odcházeli na vlak.

Chvíli po nich odjížděl Dan a já s Májou jsme ho následovali za okamžik. Nicméně už jsme ho nedojeli. Viděli jsme se až ve Stříbře na nádraží, kam jsem přijížděl společně s vlakem.

Poté jsme jeli vynosit věci z přívěsu do sklepa, a když Dan odjel, skončil tábor. Ještě jsem sice do devíti třídil a uklízel věci ve sklepě a pak se táborem zaobíral skoro celý další týden, když jsem dával dohromady papíry a účetnictví, ale to už bylo na pohodu.

Skončil tak dvanáctý tábor. Díky horku bude vyčnívat z řady, protože byl hodně na pohodu, kdy celá odpoledne bývala volná, a nic organizovaného kromě koupání se nedělo, ale myslím, že to letos nevadilo.

Dle informací, které se ke mně dostali, si tábor všichni užili. Děkujeme za to, Pane.